Myšlienka dňa

/////////////////////////////////////////

Vypočuť druhého je umenie.

Vypočuť svoju dušu je šťastie.

Janko Bálint

Online

Máme online 41 hostí 



Designed by:

Vnitřní odpuštění PDF Tlačiť E-mail




Vnitřní odpuštění


máj21


Mezi obtížněji odpustitelné činy patří omezení, která vnímáme sami uvnitř sebe, chyby, které jsme udělali, zrady, jichž jsme se dopustili, způsob, jakým jsme zklamali svou vnitřní životní esenci, tedy sami sebe. Takovéto činy se obecně odpouštějí mnohem hůře než jednání druhých, neboť se jedná o (technicky napsáno) shluky tzv. karmických antičástic (miasmů), které jsme si vytvořili sami, či jsme je převzali z DNA našich předků.

Obviňování sebe sama, na rozdíl od obviňování druhých, přežívá obvykle v hlubší části naší psychiky než zlost. Právě proto, že je tolik bolestivé něco cítit, většinou to pohřbíme tak dobře, že tento pocit v rámci pudu sebezáchovy vnímáme spíše jen okrajově, než abychom jej cítili komplexně.

Obviňování sebe sama pochází z něčeho, co vnímáme jako skutečné selhání své snahy žít podle svých  nadějí, snů, ideálů a norem. Často se toto skryté sebe-obviňování objevuje nenápadně, v případech, kdy jsme sami sebe zklamali nebo jsme ztratili naději, že něco změníme. V takových případech uskladňujeme ve svých srdcích, vrstvu za vrstvou, vinu a stud za všechno, co jsme udělali, co jsme nezvládli, co jsme udělat chtěli, ale nemohli – zkrátka za všechny okamžiky, kdy jsme dle mínění jiných či z pohledu našeho astrálního jemně-hmotného pole (tzv. těla touhy) neuspěli.

Obviňování sebe sama a stud jsou úzce spřízněny, přičemž to první bývá specifičtější než to druhé, když se viníme za věci, na něž se dá poukázat jako na konkrétní selhání. I stud může být specifický, ale může také jít o zobecněný pocit týkající se celého našeho Já – o pocit, že jsme celkově špatní či nejednáme správně.

Někdy sebeobviňování pochází ze skutečných činů, jichž jsme se dopustili – činů, které byly naprosto nesprávné a někomu velice ublížily, a o nichž jsme věděli již tenkrát, že správné nejsou. Někdy též sebeobviňování souvisí s pocitem, že jsme v určité situaci měli být opatrnější, rozumnější, chytřejší, ačkoliv vlastně nevíme, jak bychom to byli měli udělat.

Bez ohledu na původ sebeobviňování, při každé příležitosti, kdy se snažíme odpustit sami sobě, bychom měli odpuštění nejprve hledat ve svém vlastním srdci a ve Světle pravdy Nejvyššího Zdroje. Abychom tak mohli učinit, musíme být ochotni pocítit výčitky svědomí a lítost nad minulým chybným jednáním, abychom v hloubi srdce věděli, že byly špatné, a abychom v srdci cítili lítost, že jsme zranili druhé či sebe sama.

Bez výčitek svědomí není odpuštění a ani uzdravení možné. Mistr Jeshua slovy ,,Běž a nehřeš více” provázel léčení, jež poskytl, a myslel tím, že pro to, aby bylo vyléčení trvalé a změna opravdová, musí být motiv pro křivdu do čista setřen či vymazán. Jestliže motiv nebyl vymazán, osoba nebyla schopna udržet  odpuštění a léčení, jež jí byly nabídnuty. A tak je to i dnes s lítostí ve vztahu k minulým činům, jež byly v rozporu s dobrem určité situace. Máme-li sami sobě opravdu odpustit, je zapotřebí vyhladit motivaci k dalšímu konání nedobrých skutků. A odpustit si můžeme pouze tehdy, jestliže lítost a výčitky vymazaly takovéto pohnutky, nicméně též si musíme uvědomit svůj stav vědomí – či spíše nevědomí – v němž jsme nedobrý čin vykonali. Měli bychom si uvědomit a pochopit pohnutky, které nás k onomu činu vedly (např. nedostatek informací – tzn. zúžené vědomí, strach, vztek či jiné nízké emoce).

Je-li přítomna lítost společně s touhou po odpuštění svém i božském, vytváříme situaci ,,čistého” zranění a hojení může započít. Může být zahájeno odpouštění nám samotným. Celý proces začíná lítostí a přáním si odpustit a získat božské odpuštění. Pokračuje to růstem pochopení s ohledem na to, jak lépe milovat sebe sama i ty druhé.

Někdy je nesmírně těžké si odpustit, neboť cítíme, že to, co jsme provedli, je neprominutelné. Někdy jsme schopni odpustit mnohem rychleji někomu dalšímu, kdo udělal naprosto totéž jako my, z podobných důvodů. V takovém případě jsme schopni přijmout jeho omezení, avšak už ne ta svá. Na sebe jsme tvrdí, ale jemu odpustíme.

Pocit viny, který nám někdy vysílá jiný člověk, můžeme též rozpustit silou vnitřního poznání, že vinni vlastně nejsme, jen se chováme rozdílně od přání či touhy onoho člověka. Velmi často (a zejména ženy) tento pocit viny neseme ve svém DNA po svých předcích, kdy společenská pravidla přímo vytvářela stavy, v nichž tyto pocity vznikaly. A ač ony omezené společenské stavy minulých století v dnešní moderní civilizaci již nemají svou živnou půdu, pocit viny je v energetickém poli převeden – aktualizován na současnou dobu.

Učební proces duší je jedním z největších tajemství života, neboť právě život sám a životní zkušenosti jsou našimi učiteli. Mnohdy tyto zkušenosti musely být bolestné, abychom se naučili to, co jsme se potřebovali naučit. Vzhledem k tomu, že stále více světla naplňuje naše vědomí, učení může probíhat se stále menší bolestivostí.

Důvěra v náš vlastní pokrok nám poskytne ochotu občas upadnout, uvědomit si onen pád, ale též nám poskytne i vnitřní sílu vždy znovu vstát, učinit chybu a zkusit to znovu, aniž bychom si dávali vinu, podobni malým dětem, s vědomím toho, že jednoho dne již budeme pevně stát na skále pravdy, podepřeni silou moudrosti, zahaleni láskou ke svému vnitřnímu božství.

„….Já vím, že mé celistvé světelné vědomí  vyslalo do fyzické reality část sebe sama, aby zde vyjádřilo svůj jedinečný aspekt. Vím, že tato část je mým vědomým Já, které má naplnit roli vnitřního světla v mém fyzickém bytí..

Já Jsem zde, abych nechal/-a zářit sílu svého světla lásky, jež nahradí  temnotu nelásky,  pokrývající tento svět. Já Jsem zde, abych byl/-a v ještě větší míře silou moudré lásky  v činnosti.

Já již vím, že mé vědomé Já v daleké minulosti samo začalo lásku zadržovat. Stalo se to kvůli tomu, že jsem byl/-a pokoušen/-a, abych se přizpůsobil/-a těm, kteří milují temnotu více než světlo.  Proto jsem přijal/-a jejich lež, že má láska není zde  vítána a že nemám právo je svým světlem lásky rušit či zneklidňovat.

Já vím, že když jsem přijal/-a fakt, že světlo mé lásky není vítáno, též jsem přijal/-a iluzi, že síla světla mé lásky nemá  žádnou cenu, čímž  jsem uvěřil/-a, že ani já nemám žádnou cenu a nejsem lásky hoden/-na. To způsobilo v mé bytosti rozpor, takže jsem již  nepřijímal/-a lásku, moudrost i světlo  své vlastní vnitřní životní jiskry. Vznikl první pocit viny, že se odděluji, pocit viny, že jsem jiný….“

Zuzana Soukupová


Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na http://www.reiki-centrumpraha.cz)

 

Používaním týchto stránok súhlasíte s používaním cookies. Pre viac informácií o cookies a o možnostiach ako ich vymazať nájdete tu.

Potvrdením súhlasíte s používaním cookies na tejto web stránke.

EU Cookie Directive Module Information
bolum fragmani